Historie místa

Jezero, které dalo jméno městu Most
Kroniky uvádějí, že již v 9. století vedla přes bažinaté části jezera důležitá obchodní trasa ze Saska do Prahy s odbočkami na Teplice, Žatec atd. Na křižovatce těchto stezek, při jihovýchodním břehu jezera, vznikla obchodní osada s opevněným sídlem, která dostala své jméno podle mostů a lávek lemujících břehy jezera. Kosmas ve své latinsky psané kronice zaznamenal k roku 1040 jméno osady – „Pons Gnevin iuxta fluvium Belinam“ (Hněvův most nad řekou Bílinou). Ale máme i svědectví z doby dřívější. Od člověka, kterého lze podle dnešních měřítek označit za celebritu – totiž Ibrahíma Ibn Jákúba, člena poselstva cordobského chalífy Al Hakama II. k císaři Otovi I. z let 965-966. Ibn Jákúb popisuje cestu přes Krušné hory následovně: „Hvozd se rozprostírá od začátku do jeho konce přes 40 mil a nachází se v neschůdných horách. Tam jsou dřevěné mosty přes bažiny okolo dvou mílí dlouhé. Na konci lesa přichází člověk do města Praha.”

Rybáři, farmáři a mlynáři
Komořany vznikly jako rybářská osada, stejně jako například mnohem významnější Ervěnice. Avšak díky postupnému přirozenému úbytku jezera a nárůstu luk, polí a pastvin se obyvatelé museli přeorientovat na jiný druh obživy. Z rybářů se stali zemědělci. Samotné Komořany, které daly jezeru jméno, zůstávaly po celou historii ve stínu nedalekého Mostu. Vzájemná blízkost byla zdrojem kuriózního sporu, který stál u začátku odvodňování a vysoušení jezera na konci 18. a začátku 19. století. Mostečtí mlynáři měli zájem udržet určitou hladinu jezera jako rezervu vody pro své mlýny. Komořanským farmářům však byla hladina vody trnem v oku, zejména v období větších srážek, protože se pak jezero vylévalo z břehů a zaplavovalo pole a ničilo úrodu. Obzvláště velké škody napáchala povodeň v roce 1815. Nespokojenost Komořanských vyústila ve zničení hráze, která bránila odtoku vody z jezera. Incident měl dohru u c.k. soudu v Litoměřicích. Odvodnění ovšem mělo i další důvody – už na začátku 19. století se změnila většina původního jezera v bažinatý a bahnitý terén zarostlý rákosím, ve kterém se dařilo především komárům. Z tehdejších novin a komořanské kroniky se pak dozvídáme o nadměrném výskytu chorob jako například cholery či tyfu. Majitelem významné části jezera byl tehdy Ferdinand Josef Jan z Lobkovic, který roku 1831 nařídil jeho definitivní vysušení. A kdysi největší české jezero zmizelo z mapy. Vysušení přineslo vyřešení vleklých sporů, jednak významné rozšíření ploch pro zemědělské využití. Často se mylně vykládá, že za  vysušením jezera stála těžba uhlí, ale v tomto případě jde o romantizující pohled na jasnozřivost severočeského aristokrata.

Jak to bylo s uhlím
Rozsáhlé umělé odvodňování jezera a rekultivace mokřadů znamenala přínos především pro  zemědělsky obhospodařovatelné plochy. O tom, že v severních Čechách jsou naleziště hnědého uhlí, se vědělo už v raném novověku, ale pro rozsáhlou průmyslovou těžbu ještě na přelomu 18. a 19. století nenazrál čas. Těžba uhlí tu do začátku 19. století probíhala jen lokálně hlubinným dolováním. Ačkoli pozdější rozvoj dobývací a dopravní techniky vedl ke vzniku mnoha moderních hlubinných dolů, krajina Mostecké pánve si zachovávala až do 40. let dvacátého století zemědělský ráz s rozptýlenými umělými vodními plochami (rybníky a propadlinami) a četnými hlubinnými šachtami s typickými těžními věžemi.

Povrchová těžba hnědého uhlí na přelomu 19. a 20. století na dobové fotografii. Snímek ze sbírek Oblastního muzea a galerie v Mostě.

Petschkové
Jednou z klíčových osobností pro oblast tehdy již téměř neexistujícího Komořanského jezera konce devatenáctého a prvních čtyř dekád dvacátého století byl židovský obchodník Moses Petschek a jeho syn Ignác. Moses Petschek dobře odhadl, že budoucnost patří uhlí a v roce 1871 koupil akcie Mostecké společnosti pro  těžbu uhlí. Syn pak otcův vklad mnohonásobně zúročil. Jestliže se v severočeském hnědouhelném revíru v roce 1873 těžilo 2,5 milionu tun uhlí, v roce 1900 to již bylo téměř 20 milionů tun ročně. A Petschkové kontrolovali 75 % produkce. Šikovný obchodník pak mimo jiné expandoval i do Německa, kde kontroloval třetinu tamní těžby. Celkově tak ročně vytěžil 60 milionů tun uhlí. Bez nadsázky se dá říci, že oblast Komořanského jezera byla rezervoárem energie pro uskutečnění prvorepublikového hospodářského zázraku.

Vznik průmyslové krajiny
Totální proměnu kdysi zemědělské krajiny okolo bývalého jezera na krajinu průmyslovou přinesla teprve druhá světová válka. V roce 1939 začali nacisté budovat v Litvínově rafinérii, která měla dodávat na frontu benzín a naftu vyráběné ze severočeského hnědého uhlí. Vznikly rozsáhlé povrchové hnědouhelné lomy a při jejich otevírání mohutné skládky nadložní hlušiny (výsypky a kypy). Poválečná obnova a rozvoj pak jen pokračovaly v započatém. Přidaly se stavby nových uhelných elektráren a rozšiřování povrchových těžebních kapacit muselo ustoupit několik desítek obcí. Celý proces vyvrcholil likvidací starého města Most (1964 - 1983).

Elektřina pro Prahu
S koncem první světové války začala narůstat poptávka po elektrické energii, kterou již elektrárny v hlavním městě nemohly pokrýt. Jako řešení bylo v roce 1923 zvoleno vybudování uhelné elektrárny o počátečním výkonu 45 MW, a to právě u obce Ervěnice na Mostecku. V únoru 1926 dodala elektrárna první energii do hlavního města. Elektrárna měla tři stometrové komíny, 16 kotlů spalujících hnědé uhlí a tři turbosoustrojí, ke kterým v roce 1932 přibylo čtvrté o výkonu 25 MW.

V průběhu druhé světové války měl německý koncern v plánu vybudovat na Mostecku energeticko-chemický komplex, který měl sloužit pro německý průmysl. Jako součást zamýšleného komplexu tak v roce 1941 započala stavba elektrárny Ervěnice II. Stavba byla dokončena již v poválečném období v letech 1948 až 1952.

V průběhu 60. a 70. let jejich provoz již přestal odpovídat tehdejším energetickým požadavkům a navíc obě elektrárny stejně jako celá obec Ervěnice ustoupily povrchové těžbě na území lomu ČSA. Dodnes jsou fragmenty z této elektrárny patrné v netěžebním zázemí lomu.

Ervěnická elektrárna, 40. léta 20. století